Jak si kdo ustele
Někdo si vystačí s mrňavým baťůžkem, kam se mu vejde sotva peněženka a doklady, jiný s sebou vleče všechno, co jeho ramena unesou. Bez kamery, foťáku, telefonu, deštníku případně pláštěnky, termosky s pitím připraveným podle ročního období, horkým nebo naopak ledově vychlazeným, krému na opalování, kosmetických potřeb, objemné role toaletního papíru, sirek, vlhčených ubrousků k otření zpoceného čela, příboru, svačiny na celý týden, ručníku, základních zdravotnických pomůcek první záchrany.
Těmi je obvykle náplast na puchýře, obvaz pro případ přeražení čehokoli, pinzeta k vytažení klíštěte, krásně růžový lék proti bolesti, masti na zklidnění poštípaných míst, ta se hodí i v případě, že čirou náhodou sklouznete do hradního příkopu obrostlého dvoumetrovými kopřivami.
Někteří cestovatelé s sebou na zádech nosí i své prozatímní obydlí. Může to být menší stan, karimatka nebo spacák k přespání v přírodě. To už není člověk, z turisty se s tímto vybavením stává „skoroplž", který si na zádech táhne svůj vlastní domeček. Většinou je lakomý a většinou ho nepůjčuje.
Někteří tito skoroplžové jsou vysloveně nenároční. Spát dokáží v temném lese mezi vlky, medvědy a ostatními predátory, kteří si na ně brousí zubiska. Vakcinace proti vzteklině probíhá v našich končinách pravidelně, tak pokud vás některý z výše jmenovaných neslupne k snídani, teoreticky nehrozí žádné nebezpečí. V lese není nouze o potravu, stačí natáhnout ruku semhle pro malinu, támhle pro lesní jahodu nebo lískový ořech. Jásají i vyznavači živé RAW stravy. Ti jsou nadšeni z chuti mladých lístků a pupenů, které mohou pojídat čerstvé přímo z větévek. Kdo je líný cokoli sbírat, zaběhne na pole a tam uloví nějakou tu kukuřici, kterou si opeče nad ohněm.
Jsou tu i výletníci, kteří si vysloveně zvykli na beton. Tráví v něm většinu roku a tak nemá význam si od něho odvykat. Ti nemají k dispozici maliny ani kukuřici, musí si vystačit s pečenou klobásou z přilehlého bufetu. V betonu se cítí bezpeční. Ke spánku se uchylují v křoví před nádražními budovami nebo přímo před vstupem do kulturní památky, kterou si přejí obohatit své vzpomínky. Potom se divte, když se vydáte na tajemný hrad ještě před otvíračkou, abyste byli co nejdříve na řadě a absolvovali prohlídku hned ráno, ještě než slunce rozpálí okolní přírodu na 55°C.
Přijíždíte autem, nikde nikdo a jen zabouchnete dveře, z křoví vyskočí deset prohlídky chtivých diváků a postaví se před vás ke kase na vstupenky. Pan kastelán si mne ruce a hned z rána jásá, „první prohlídka vyprodaná, vzhledem k tomu, že musíme v objektu udržovat optimální vlhkost, další proběhne za hodinu a půl." Tak.
Vy máte spoustu zbývajícího času, který se vleče hrozitánsky pomalu. Hrad je sice nádherný, skutečná architektonická perla, ale užívejte si jí v oněch 55°C. Vydrží jen silní jedinci, mladší bráši a ségry chtějí jet domů, nebaví je to tady, padají vysílením, odírají si u toho kolena a lokty a děsně u toho řvou. Starší jedinci, babičky a dědové se ovívají vstupenkami, kulí oči v sloup a šeptají, že tušili, že to tak dopadne, protože i loni to takhle dopadlo.
Je tady léto, nač si ho kazit, a tak jsem nabídl podle mě rozumné řešení. Navrhl jsem, aby si všichni nespokojení, unavení, přehřátí a zranění lehli na místa po výletnících z první skupiny, ti si totiž v honbě za vstupenkami nestačili prozatím sbalit karimatky ani stan.
A co myslíte, pochodil jsem? Jasně že ne! Ještě mi řekli, že nemám být drzý a kazit výlet všem přítomným. Dobré úmysly občas nebývají pochopeny.