Jak měla Ježulka horké čelo
Na mezi pod starým dubem leží malé ježčí doupě. Ale ono vlastně ani malé není. Je tak akorát pro jednu mámu ježkovou, pro tátu bodlináče a jejich dvě děti. Ježíka a Ježulku. Pssst!, musíme být hodně potichoučku. Ježulka se totiž právě probudila. Otevřela svoje černá kulatá očka a vzdychla. Maminka, která právě přikládala do kamen, vzala hrstičku čerstvého mechu a vystlala jím znova měkce postýlku. Teď se bude Ježulce hezky spinkat. A budou se jí zdát i ty nejkrásnější sny. Maminka pohladila malou bodlinatou hlavičku. Byla horká a zpocená, přesně taková, jaká bývá i hlavička malých dětí, když mají horečku.
Ježulka se chtěla posadit, ale vyšlo z ní takové kýchnutí, že ji to položilo znova na mechový polštářek. U nosu jí svítila kapička, cítila se slabá a unavená. Maminka si otřela ruce do zástěry a sáhla na poličku pro jitrocelový sirup. Odměřila z něho deset kapek, přesně tak, aby se vešel do skořápky z půlky lískového ořechu. Malá ježčí holčička otevřela pusu a zavřela oči. Jitrocelový sirup měla ze všech medicín nejraději. Mlsně si olízla čumáček a pomalu se jí znova začala klížit víčka.
Najednou se ozval známý šramot v předsíni. Ježulka byla v mžiku probuzená a nejraději by se rozběhla za malým bráškou. Na mamince bylo vidět, že se trošku zlobí, ale co se dalo dělat. Ježík sestřičce slíbil, že když bude celé odpoledne hezky ležet a odpočívat, přinese jí velké překvapení. Ježčí holčička se nemohla dočkat. Dostane oříšky? Nebo sladkou červenou jahodu? Třeba brácha v kapse ukrývá pár čerstvých semínek nebo borůvky. Ježulka se v postýlce opřela o zesláblé packy a napětím skoro nedýchala. Tolik se jí stýská po hraní, po dovádění na sluníčku, po lese, louce i po kamarádech. Kvůli téhle hrozné rýmě musí ale zůstat doma, pít horký čaj a smrkat do kapesníku z listu osiky. Už týden leží ve své postýlce, i když by si strašně moc by si přála jít ven. Ale ona se dočká! Ví, že už brzy rýma pomine, horečka ustoupí a ona pyžamko vymění za kostičkové hrací kalhoty.
Teď je ale napnutá jak struna a čeká na dárek, který ji bráška slíbil. „Hádej, co jsem ti přinesl!", zlobí ji ještě chvíli Ježík. „Je to kulaté jako slunce, horké jako slunce, ale slunce to není!" Co je tohle za pitomou hádanku!, začíná se zlobit malá ježčí holčička a začne se tlapkou dobývat do Ježíkovy kapsy na kalhotách. Konečně ji brácha přestane napínat. Z kapsy vytáhne krásný kulatý oblázek. „Je kulatý jako slunce!", směje se Ježulka „a pálí taky jako slunce!". Chytí ho do dlaně a ještě chvíli, než se jí znova začnou klížit víčka přemýšlí, jestli je víc horký kamínek rozpálený od sluníčka, nebo její bolavá hlava. A když jí únava nakonec přece jenom ukolébala, zdál se jí krásný sen plný modré oblohy a sluníčka. Ježík, i když byl ještě malý, dobře věděl, že teď sestřička musí odpočívat. Aby byla brzy zdravá a oni si mohli zase spolu hrát. Díval se, jak maminka znova opatrně čechrá voňavý mechový polštářek a trošku se usmívá.
Sáhl ještě jednou do kapsy a vytáhl z ní dvě krásné velké kopretiny. Tolik se cestou snažil, aby je nepomačkal, snad se mu to i povedlo. Jedna kopretina, byla pro maminku. A tu větší, voňavou a krásnou položil na mechový polštář vedle Ježulky. Až se probudí, bude z ní mít radost.