Články

Bude to znít neuvěřitelně, jsem si toho plně vědoma, ale knihy z antikvariátu pro mě mají zvláštní kouzlo. Hned první záhadou je otázka, kdo je vlastnil přede mnou.

Ležel v závěji a leskl se. Úplně maličký, kdokoli by ho mohl přehlédnut, ale zrovna mě uhodil do očí. Na dlani bez rukavice studil, pokrytý ledovou vrstvou vypadal skoro kouzelně.

Někdo zvoní. Opírá se o zvonek vší silou. Zní to nedočkavě skoro to vypadá, jako by šlo o životně důležitou událost. Dívka vstala z pohodlného křesla, kde si právě četla a rozevřenou knihu položila hřbetem nahoru na područku. Stejně se za chvíli vrátí, za těch pár minut, než zjistí, kdo se dobývá k nim domů, se s knihou beztak nic nestane.

Oldřich věděl, že by se mu bratři smáli. Další neúspěch v loži manželském… Jaromír neměl co říkat, ten ho nemohl ohrozit, nikdy už nebude mít potomka. Ale Boleslav III. se mu bude smát, a taky se bál, co by tomu řeklo okolí, kdyby se velmoži dozvěděli, že není schopný zplodit potomka a dědice.

Metro je v sobotu ráno podivně tiché. Nikdo s ním nejede, jen občas v chodbách na přestupních stanicích vyspávají opilci. Jezdící schody si samy pro sebe potichu vrní, vlaková souprava hučí v tunelech a naprázdno otevírá dveře ve stanicích. Nikdo nenastoupí, přestože dnes má metro výročí otevření. Na oslavu je ještě brzy; nejdřív je potřeba zotavit se z té včerejší na konec pracovního týdne.