V nejtajnějším místě knihovny, až úplně u zdi, leží zasunutá naše rodinná kronika. Kdyby měla tato sbírka duši, myslím, že by byla hodně smutná. Je jedna z těch, kterou si nikdo nevezme do ruky jen tak, pro radost. Nikdo se do ní nezačte a neprohlíží staré, dnes už zažloutlé fotografie. Obrázky z války, hořící domek mých pradědečků, děcka, co se na to dívají, čerstvě popravený strýc Toník. Němečtí vojáci se při své „práci" rádi nechávali vidět.
Seděl jsem do noci nad učebnicí a měl pocit, že úplně zbytečně. Dnes už žádná moudra stejně nevymyslím. Podíval jsem se rozmrzele z okna. Temná obloha byla plná hvězd. Měly stříbrnou barvu a zdálo se, že dnes jsou mi mnohem bližší. Skoro to vypadalo, že ke mně natahují své třpytivé ruce. Byl to zvláštní pocit. Ještě nikdy jsem hvězdy tak blízko necítil. „Prosím pěkně...nakresli mi beránka..." ozvalo se za mými zády. Cizí hlas v mém pokoji mě překvapil. Ostatní už dlouho spali a já tu celé hodiny seděl nad exponenciálními rovnicemi sám. „Prosím pěkně...nakresli mi beránka..." ozval se tichý hlas znova. Až teď jsem si uvědomil, že ke mě mluví dítě.
Všude dobře, doma nejlíp, říká jedna stará moudrost a nikoho z nás nenapadne, o pravdivosti těchto čtyř slov pochybovat. Slovo doma pro mě znamená přístav. Místo, kde na mě třeba do noci čekají, než se vrátím z rockového koncertu. Chce se jim spát, ale přesto čekají, aby se mě zeptali, jestli nemám chuť ohřát se trochou horké polévky. Je to přístav, ve kterém můžu zakotvit a nehledět na to, jestli kolem zuří silná bouře nebo mě po tváři hladí vánek.
Ještě ve druhé polovině 18. století nebyl původ blesků jasný. K bleskům i hromobití se vázalo mnoho pověr a mýtů, lidé se jich báli a vysvětlovali si je po svém. Většinou si je spojovali s potrestáním z nebes. Dodnes se u nás při velké bouřce říkává, že se venku čerti žení.
Vrtule větrného mlýna byla vidět do širokého okolí a tak přišel nápad, že by se s jejich pomocí mohly šířit důležité zprávy.