Nikdy jsme k němu nechodili, u nás v rodině se stal přísným tabu a stejně to měli i všichni bratranci a sestřenice i tetičky z druhého kolene. Vůbec celý rod se stromu vyhýbal, jako by byl prokletý. Stačilo se procházet jen několik metrů od jeho kmene a hned na nás padala podivná tíseň.
Snad každý si říká: „Když, nebo až potkám zlatou rybku, budu si přát…“ A ani já samozřejmě nejsem výjimka a říkám si to také. Trojice přání se neustále mění, před časem to bylo dobrodružství, fajn parta a zážitek hodný filmu, kdy fajn banda jede autem, po palubě koluje sáček s něčím na zub a každý si nabírá tak, aby zbylo na ostatní, aniž by měl strach, že mu dobrota bude sežrána dřív, než se k ní vůbec dostane.
Ozve se standardní pípnutí nového příspěvku na chatu. Rozespalá ruka zašátrá po myši, bez přemýšlení odpoví. Je půlnoc. O patro níž spí kdosi jiný v absolutní tmě, se zataženými závěsy na okně. Zdá se mu klasická noční můra. Po paneláku ho pronásleduje oživlý modrý like, před kterým není úniku. Dřív nebo později ho chytí, přinutí zapnout počítač a založit si profil na jeho domovské stránce. Svět se propojuje, jak mu zvednutý palec šeptá do ucha.
Věda se tak rychle posunuje kupředu, že není v lidských silách postihnout a zhodnotit všechny její objevy a důkazy, které den co den zaplavují odborné i bulvární media. Co bylo pravdou včera, na to se dnes odborníci dívají docela jinak a zítra už bude takový objev zapomenut, skončí v propadlišti dějin, jako přežitek staré doby.
Zima již nějaký čas vládne, i když dle počasí to zpočátku vůbec nevypadalo. Vánoce nám téměř propršely a tak jsme se již všichni těšili, zda si užijeme i v Berouně sníh. Totiž paní Zima v Berouně se sněhem nějak šetří.