Chrám ještěrů

Netrvalo dlouho a přivedli ho do vesnice. Vyhradili mu příbytek nedaleko náčelníkova obydlí a vybrali mu nejkrásnější ženy. Pak muži z vesnice odešli do pralesa ve středu ostrova a Korán si vzali s sebou. Cizinci připadalo zvláštní, že ačkoli odešli bez jídla, bylo to už několik dní a nikdo z nich se nevrátil do vesnice pro zásoby. Ale ženy byly klidné, takže věřil, že je všechno v pořádku. Rozhodl se nepátrat po tomto tajemství. Byl si jistý, že odpověď mu beztak dřív nebo později prozradí.

Vrátili se až když obchodník přestával věřit, že by byli schopni v nehostinných podmínkách pralesa přežít. Nic mu nevysvětlili, když se jich ptal, jak je možné, aby se místo strádání vrátili s rozzářenými obličeji. Jen mu pokynuli, aby je následoval.

Nasedli do loďky a po říčce se vydali do nazelenalého přítmí. Výprava se skládala především z mužů, jen na přídi první loďky seděla dívka a bez přestání prozpěvovala píseň beze slov. Bez jediného pohybu sledovala okolní krajinu.

Vypravovali obchodníkovi o nebezpečí pralesa. Nikdo z nich nepochyboval, že ho obývají jedovatí hadi a na nepřehledných březích číhají na svou kořist krokodýli. Ať namáhal oči sebevíc, žádného z nich neviděl. Nedokázal s to nijak vysvětlit, ale přesto se neodvážil zeptat, aby neporušil posvátný klid kolem.

Loďky s tichým šplouchnutím přirazily ke břehu. Muži beze slova vyložili zásoby, které si převezli z vesnice a dál se ubírali do hloubi pralesa, jako by jim nemohl hrozit žádné nebezpečí. Důvěřivě následovali bosou dívku a okouzleně naslouchali jejímu podivnému zpěvu.

Kupec nevěřil vlastním očím. Čekal snad všechno, ale to, co ve skutečnosti uviděl, předčilo i ta nejdivočejší očekávání. Na mýtině, v kruhu tvořeném hady a krokodýly stála kamenná stavba. Průvod ho netrpělivě dovedl dovnitř. Na kamenném podstavci ležel Korán, kolem kterého se plazil další zvířecí ochránce.

Cizinec naprázdno polkl. Nevěřil, že by mu ukázali tajemství ostrova jenom proto, aby ho uctili. S tichým překvapením si uvědomil, že zpěv umlkl. Vykulenýma očima sledoval, jak se had napřímil a rozevřel tlamu.

Domorodci zůstali na místě rozhodnuti vrátit se, až dokončí obřad. Plazi je budou chránit před veškerým nebezpečím, které by jim na ostrově mohlo hrozit. Dívka se znovu dala do tichého zpěvu. Had se kýval do rytmu.

U ostrova kotvila masivní galéra. V menších lodích ke břehu připluli podivní lidé. Byli bledí stejně jako onen obchodník, který přinesl posvátnou knihu. Děti ho znaly jen z vyprávění rodičů a stařešinů.

Příchozí se čehosi domáhali neznámou řečí. Ukazovali kolem sebe rozmáchlými gesty, když pochopili, že jim ostrované nerozumí. Brali do rukou jejich zbraně, oštěpy lámali a házeli do moře. Muže, kteří se jim pokusili bránit zabili několika dobře mířenými ranami z mušket. Ženy odvlekli na okraj pralesa.

Pouze jedna jim unikla. Jako jediná měla široký náhrdelník z hadích zubů a místo náramku měla obtočenou suchou hadí kůži. V ruce svírala ostrý kamenný nůž a kradla se hlouběji do pralesa. Kdokoli z útočníků se k ní přiblížil, tvrdil, že si pro sebe něco tiše pobrukovala a oni jí nemohli nijak zabránit v jejích záměrech, skoro jako by je uhranula. A co teprve viděli! Hadi, hmyz i krokodýli jí uhýbali z cesty, ale na pronásledovatele útočili s divokou zuřivostí. Nic víc o ní nemohli říct. Snad jen, že šla podlé říčky.

Tichá melodie doznívala v pralese. Věděla, že svému kmeni nedokáže pomoci, ale věřila, že jednou se na svůj ostrov vrátí a znovu ho obydlí.

Zašla do kamenné stavby na mýtině, posvátná kniha se pomalu rozpadala. Dlouhý had, tlustý jako ruka nejurostlejšího z mužů, byl obtočená kolem podstavce a upíral oči bez víček ke dveřím, jako by věděl, že ho v brzké době někdo přijde navštívit.

Poklekla u něj a nepřestávala zpívat. Mýtina se leskla šupinatou kůží a případného vetřelce sledovaly stovky očí.

„Na tomhle ostrově žili naši předkové, než sem přijeli Španělé,“ oznámil do řevu motorového člunu ženský hlas. „Nemusíš se bát, zvířata nás poznají, vědí, že jsme jejich dědicové.“

Žena se s chlapcem procházela po pláži. „Bude chvíli trvat, než vyrobíme vor, který by nás dovezl na posvátné místo,“ oznámila, zatímco sledovala, jak příboj naráží na písečný břeh. Pak vykročila na okraj pralesa.

Věděla, že tam někde je. Už sice dávno nežije, ale někde tam leží bez řádného pohřbu. Znala rituály svých předků a přestože je nikdy neprovozovala, byla si jistá, že je dokáže provést správně. „Co nejdříve vyplujeme na cestu,“ oznámila přes rameno.

Kolem provizorního voru plavalo několik krokodýlů. Žena si pro sebe něco tiše pobrukovala a zvířata vypadala, jako by ji zaujatě poslouchala. Nikdy nezaútočila, přestože měla možností víc než dost.

Žena dala chlapci pohybem ruky najevo, aby zajel ke břehu. Z vyprávění si pamatovala, jak by měla ona mýtiny vypadat a zdálo se jí, že tohle místo odpovídá. Nepřestávala prozpěvovat, ani když stáli na břehu. Hadi je doprovázeli ke kamenné budově v uctivé vzdálenosti.

Vešli dovnitř. Na kamenném podstavci ležela hromádka čehosi, co kdysi mohlo být knihou. Na první pohled však zaujala obdivuhodně zachovaná lidská kostra před podstavcem. Prázdné oční důlky upírala k řece, jako by někoho vyhlížela a skoro se zdálo, že teď, když žena s chlapcem vešla do budovy, se spokojeně usmívá.